Titulkování filmů ve Švýcarsku

Když se »překládají« filmy

Luzernský Cinetyp je pionýrem titulkování

Traduttore – traditore: Každý překladatel je zrádcem originálu. Traduzione – tradizione: překlad je ale také tradicí, dědictvím. To platí i pro dnes nejpopulárnější uměleckou formu – film, a pro jeho zprostředkování jiným jazykovým oblastem. Zatímco dabování má ve Švýcarsku ani ne z kulturních jako spíše z ekonomických důvodů těžkou pozici, zapustilo zde titulkování filmů jako forma překladu v posledních desetiletích pevné kořeny. Michel Bodmer se porozhlédl po titulkovací firmě Cinetyp v Luzernu.

Luzernský Cinetyp je opravdovým pionýrským podnikem. Byl založen v roce 1937 filmovými distributory Hermannem a Jeanem Weberem jako první původní titulkovací firma. v roce 1968 převzal Cinetyp Georg Egger. v průběhu desetiletí docházelo v cihlové vile, chráněné stromy, k postupné modernizaci technického zařízení a tím i způsobu titulkování – převážně vlastním vývojem.

Leptání titulků na základě štočků ustoupilo v roce 1993 dražší, ale bezpečnější laserové technologii, kterou vzmáhající se konkurence (Titra, LTC) poháněla kupředu. Firma zaměstnávala v roce 1968 ještě 42 stálých zaměstnanců a vyráběla 8 až 10 kopií týdně; dnes vyrobí stálý dvanáctičlenný personál 25-30 kopií za týden.

Podle potřeby doplňují tři překladatelky, které jsou zaměstnané v trvalém pracovním poměru, pracující za měsíční plat, spolupracovnice na volné noze – když se například musí rychle titulkovat neobvykle hodně filmů pro festivaly. Není náhodou, že titulkování provádí téměř bez výjimky ženy. Georg Egger to připisuje částečně té okolnosti, že neexistují žádné možnosti kariérového postupu, což odrazuje muže; povolání překladatele a tlumočníka dominují všeobecně ženy.

Překlad v akordu

Pro překlad a spotting (stanovení míst, na kterých se titulky mají objevit) je na každý film k dispozici zpravidla celkově pět dní. Spotting se provádí na jakémsi střihovém stole, u kterého souběžně s 35mm kopií filmu běží papírový pás, na který se tužkou zaznamenává časové umístění titulků. Tato poněkud drsná a zdlouhavá metoda má být v blízké budoucnosti nahrazena počítačem a myší, což slibuje růst efektivity. Titulek zpravidla nemá více než 40 úhozů na řádek; jednořádkový titulek se objeví na plátně asi na tři sekundy, dvouřádkový asi na pět sekund. Ve Švýcarsku se u filmů ve třetím jazyce z úsporných důvodů obvykle titulkuje každá kopie německy a francouzsky, takže dvouřádkové, ale dvoujazyčné titulky se objeví jen tak dlouho jako jednořádkový.

Z důvodů psychologie vnímání by titulek neměl přesahovat do další scény; střih sugeruje, že se změnil i titulek a přiměje oko, aby začalo číst od začátku. Pokud by se ale pracovnice Cinetypu měly konsekventně vyvarovat titulků, které přesahují do dalších scén, musely by překlad krátit ještě více než obvykle. U rychlých střihových sekvencí, jaké jsou běžné v dnešních filmech, by to mělo za následek téměř úplné vypuštění dialogu. Nejde to tedy bez kompromisů. Dva zásadně odlišné pracovní kroky překlad a spotting probíhají souběžně; průběžně se překládá a okamžitě se provádí časování.

To je sice kvantitativně efektivní, ztěžuje se tak ale přehled nad dialogem jako celkem, jeho stylem a rázem, zpětnými jazykovými souvislostmi atd. Pracovní doba je však i tak dosti krátká, i kdyby nebyla navíc zkracována termínovými problémy. Každá překladatelka je sama odpovědná za své vlastní titulkování. Sice si kolegyně podle možností vyměňují navzájem soupisy titulků k pročtení, aby se našlo více chyb; systematická redakce nebo lektorát překladu druhou osobou, jak je to obvyklé v televizi nebo u literatury, by ale byl příliš nákladný.

Tlak na náklady

Švýcarští distributoři filmů chtějí držet ceny co nejníže. V současnosti stojí první zhotovení titulků nejméně 5000 švýcarských franků a každá další kopie okolo 2000 franků; na malém švýcarském trhu se proto hlavně ve venkovských kinech a na odpoledních představeních stále častěji používají levnější dabované kopie z Německa. Existuje ovšem několik angažovaných distributorů, kteří sami kontrolují titulky svých filmů, pokud jim to dovolí čas. Simulace titulkování, to znamená provizorní vložení titulků před konečným vypálením, při kterém se dají najít a opravit poslední chyby (přesahování do dalších scén ad.), není u Cinetypu přes použití laserové techniky (ještě) možné. To si může dovolit jen televize, respektive mnohem dražší francouzská konkurence, která dostává státní subvence a příspěvky ze strany producentů.

Egger brání svou firmu a své pracovnice ale nejen proti zhýčkaným kolegům ve Francii; právem spílá šlendriánským laciným konkurentům, kteří si dovolí titulkovat filmy jen na základě soupisu dialogů, bez ohledu na obraz, což vede k zvlášť křiklavým smyslovým chybám. Každá pracovnice, sestavující titulky, musí překládat z angličtiny, francouzštiny, jakož i třetího jazyka a nemůže se ani specializovat na žánry; kdo je volný, přebírá příští film, ať už je to Disneyho animovaná komedie »Aladdin« nebo dvoujazyčné zfilmování divadelního představení jako »Tectonic Plates« od Petera Mettlera.

Rozdílná kvalita práce

Exotičtější jazyky se titulkují na základě soupisu dialogů, přeloženého do angličtiny, u kterého není možné ověřit, zda souhlasí. Francouzské titulky se vyrábějí jako druhý překlad na základě německých titulků, bez zohlednění obrazu; přes kontrolu textu původní pracovnicí, která titulky překládala, se nedá chybám zabránit. Vzhledem k těmto pracovním podmínkám se nemůžeme divit, že práce Cinetypu dopadá velmi odlišně; firma také dostává pravidelně dopisy od rozhořčených návštěvníků kina, kteří tvrdí, že by to udělali lépe.

Nevraživě vypráví Georg Egger o kritičce, která si sama titulkování vyzkoušela. Přesto, že se nakonec lopotila dvakrát tak dlouho, než obvykle Eggerovy pracovnice, překypoval výsledek chybami. Příslušná novinářka pak prý pokořena zkroušeně ustoupila. Ať už tomu bylo jakkoliv, její původní nespokojenost je zcela pochopitelná.

Jakkoliv se kalkuluje s minimálními náklady – Cinetyp není zlatý důl a Georg Egger považuje titulkování spíše za hobby, které provozuje vedle své hlavní činnosti jako provozovatel kina. Zůstává ovšem vehementním obhájcem této formy překladu oproti dabování. Dá se očekávat, že titulkování originálních verzí zůstane přes generační změnu švýcarského publika zachováno. Dokud se ale nezmění rámcové ekonomické podmínky, není možno požadovat po Cinetypu a jeho překladatelkách žádné výrazné zvýšení kvality.


Ohlédnutí a výhled 2000

Razantní vývoj techniky v uplynulých letech se odrazil také v činnosti titulkovacích společností; při spottingu se v současnosti používají počítače, které zvyšují efektivitu práce. Laserová technika, s jejíž pomocí se v počítači vytvořené titulky vypálí přímo do filmové kopie, je dnes již také běžným standardem. v současnosti se ve Švýcarsku zabývají titulkováním filmů dvě firmy; vedle výše popsaného Cinetypu v Luzernu je to ženevská Titra.

Ekonomický tlak i vlivem televize vypěstované pohodlí publika mají v kinech Švýcarska, tradiční vícejazyčné země, kde se prolínají kultury, v současnosti za následek ústup titulkování ve prospěch dabingu.

Avšak nejen rostoucí trend k používání titulků v sousedních státech Německu a Francii, ale i nadcházející digitalizace kin, která umožní promítnutí téže kopie filmu s volitelným zvukem nebo titulky ukazují, že tato forma »překladu« filmů má rozhodně jistou budoucnost.

Co se nezměnilo a v dohledné době patrně ani nezmění, je náročná a nevděčná, avšak nenahraditelná lidská práce překladatelů.