by Deutsch, německé označení pro němčinu, má své kořeny ve starogermánském ‚theudo‚, tzn. lid, kmen. Od něj odvozená je latinizovaná forma theodiscus (8. stol.), od 10. století diutisc (stará horní němčina), diutsch a nizozemské duits, ze kterého vzniklo anglické označení pro nizozemštinu (dutch).
Poprvé se toto slovo objevuje v latinském dokumentu z r. 786, kde se hovoří o předčítání usnesení „jak v latinském, tak i lidovém jazyce“ (tam latine quam theodisce). Výraz se zprvu používal pro vymezení jazyků kmenů ve východní části franské říše oproti latině učenců.
Ve staré horní němčině bylo pro tyto jazyky běžné označení frenkisg. Když začalo románské obyvatelstvo v západní části říše svůj jazyk označovat jako franštinu, přešlo se na používání slova theodisc, právě jako protějšek k jazyku románského obyvatelstva.
Německé jazykové území ve Svaté říši římské v 10. století
Němčina v různých jazycích:
německy: Deutsch
anglicky: german
francouzsky: allemand
italsky: tedesco
nizozemsky: duits
španělsky: alemán
Obrázek: Rex Germanus
