Norština zaujímá na jazykové mapě Evropy zvláštní postavení: Existuje celkem šest až osm psaných forem norského jazyka. Dvě z nich mají oficiální status. To je na celém světě unikátní. Neexistuje žádný jiný jazyk, který má dvě oficiální, rovnoprávné psané varianty, které používá etnicky homogenní obyvatelstvo v jedné zemi.

Od roku 1885 je tedy možné psát mluvenou norštinu buď v nynorsku (‚nové norštině') nebo bokmålu (‚knižním jazyce'). Většina Norů (86 %) píší v bokmålu, zbývajících 14 % v nynorsku. Každý Nor ovládá jednu z obou variant aktivně a druhou pasivně.

Od roku 1380 se dostalo Norsko na čtyři století pod dánskou nadvládu. Jazyk, kterým se hovořilo předtím (střední norština), byl zrušen a nahrazena dánštinou. Po roce 1814 se ocitla norská vláda před problémem: Jaký jazyk se má stát jazykem Norska, když je teď země samostatná?

Jednou možností bylo používat ponorštěnou variantu dánštiny, když už měla dánština na zemi tak dlouhý vliv. Z toho vznikl bokmål.

To bylo ale mnohým málo. Pod vedením jazykovědce Ivara Aasena (1813-1876) byl vyvinut nový jazyk, jehož základ tvořila norská nářečí. Aasen cestoval v letech 1843 až 1846 po celé zemi, nechal se inspirovat tamějšími pozůstalými původními nářečími a nakonec napsal gramatiku (1864) a sestavil slovník nové norštiny (1873), která je od roku 1929 nazývána právě nynorsk. Nynorsk má dodnes silnou pozici na jihu a západě země.

Pravidla používání obou jazykových variant jsou dnes ustanovena v norském jazykovém zákoně (Språklova). Avšak jak bokmål, tak i nynorsk mají samy o sobě 3 další pravopisné varianty: konzervativní, umírněnou a radikální. Přechody mezi nimi jsou samozřejmě plynulé. Pokud k nim připočteme dvě neoficiální varianty, totiž archaický bokmål (riksmål) a archaický nynorsk (høgnorsk), dostáváme se na celkem 8 způsobů psaní v rámci norského jazyka. To není ani transparentní ani praktické. Rada pro norský jazyk (Språkrådet) proto schválila pravopisné reformy, které mají oba spisovné jazyky k sobě přiblížit.


Norský jazykový zákon předepisuje, že se oba spisovné jazyky mají chránit. V praxi to např. znamená, že učebnice musí být k dispozici v obou jazycích, což je spojeno pochopitelně s enormními náklady. Ale ne všude se zákon vykládá tak přísně. Deník s největší čteností v Norsku uveřejňuje své články např. ve variantě bokmålu, která není od roku 1938 dovolena.

Všeobecně je zanedbávanou variantou nynorsk, kterou řada Norů považuje za ošklivou. Na druhou stranu lingvistická veřejnost upřednostňuje právě nynorsk.