Lužická srbština – vymírající slovanský jazyk

Lužická srbština (lužičtina) je navzdory názvu nikoliv jihoslovanský, ale západoslovanský jazyk, blízký češtině a polštině. Domovem rodilých mluvčích je Lužice v německých spolkových zemích Braniborsko a Sasko na území bývalé NDR právě u hranic s Čechy a Polskem.

Dolní a Horní Lužice – lužickosrbské jazykové území

V roce 1987 se odhadoval počet Lužických Srbů na 67 000. Lužičtí Srbové byli před rokem 1989 chráněni ústavou NDR, dnes jsou jejich práva zakotvena v zemských ústavách obou spolkových zemí. Je jim zaručena výuka na školách, o zachování jazyka se starají kulturní instituce, a Lužičtí Srbové mají také prostor pro používání svého jazyka v lokálních médiích nebo při bohoslužbách.

Existují 2 varianty lužické srbštiny. Někdy jsou považovány za dva samostatné jazyky, protože přes vzájemnou blízkost a srozumitelnost vykazují určité rozdíly.

Horní lužická srbština

– centrum Bautzen/Budyšín (Sasko)
– ztráta délky samohlásek
– přízvuk na 1. slabice
– změna slovanského g > h
– 7 pádů
– krácení slov

Dolní lužická srbština

– centrum Cottbus/Chotěbuz (Braniborsko)
– zachování g
– 6 pádů
– méně hovořících, jazyk vymírá

Nejstarším souvislým lužickosrbským textem je přísaha věrnosti obyvatel Budyšína z roku 1532. Písmo a pravopis se používaly zprvu podle německého vzoru, od roku 1679 byl pravopis založený na češtině (Jacobus Ticinus: Principia linguae wendicae). Do roku 1841 vycházely texty – převážně náboženské tituly – ve fraktuře, pak byl zaveden nový pravopis v latince, podle českého a polského vzoru.

Ještě v 18. stol. existovaly 3 spisovné varianty: dolní lužičtina, horní lužičtina pro katolíky a horní lužičtina pro protestanty (hornolužičtina byla sjednocena po 2. svět. válce). Na lužickou srbštinu má velký vliv okolní němčina – v literatuře činí podíl převzatých německých slov 5 %, v hovorovém jazyce je to až 50 % podstatných jmen.