by Ještě v 60. letech pracovalo na Západě 80 % překladatelů a tlumočníků na hlavní pracovní poměr, zbytek na volné noze. Dnes je tento poměr přesně opačný. Překladatelé a tlumočníci se tedy musejí sami prosadit na trhu. A to není tak jednoduché, protože se sice v rámci svého studia mohou naučit jazyku, reáliím a základům své práce, ale věci jako založení existence, akvizice zákazníků a podobné ekonomické otázky se ve výuce pomíjejí.
Již jen cesta k vysněnému povolání tlumočníka je náročná. Pokud člověk zrovna nemá štěstí dvojjazyčné výchovy (což ovšem samo o sobě rozhodně není zárukou dobrého překladatele nebo tlumočníka), musí ve škole získané znalosti jazyků pilovat dlouhými pobyty v zahraničí, kontaktem s rodilými mluvčími, sledováním rozhlasových a televizních pořadů v cizím jazyce.
Když má přípravu na povolání za sebou – která však ve skutečnosti nikdy nekončí, protože se tlumočník musí neustále dále vzdělávat –, čeká na něj povolání, které podle studií Světové zdravotnické organizace patří k trojici nejnáročnějších. Na tlumočníka jsou kladeny extrémní požadavky: stálá koncentrace, dělená pozornost, sloní paměť, mimořádný všeobecný přehled.
Může honorář tuto náročnost kompenzovat? Za jednodenní nasazení tlumočníka se v Německu platí mezi 700 a 1 000 eury. Ovšem za rešerši v rámci přípravy, která je zpravidla několikanásobně delší než samotná akce, zákazník neplatí. Tlumočník ani nemá jistotu, jestli jej bude zítra ještě zákazník potřebovat. Žádná jistota, hodně stresu.
