Fakta o našich pracovních jazycích

Němčina – základní fakta o jazyce

• Pojmy a označení
• Jazykové území
• Vývoj jazyka
• Němčina v Rakousku
• Němčina ve Švýcarsku

Pojmy a označení

• analytické formy – složené a opisné tvary (vyjadřování mluvnických kategorií členy a pomocnými slovesy)
• austriacismus – rakouská lexikální varianta
• dialekt – nářečí
• diglosie – dvoujazyčnost
• dolní němčina (Plattdeutsch, Niederdeutsch) – souhrnný pojem pro německé dialekty na severu Německa, které zůstaly nedotčeny 2. hláskovým posunem
• fraktura (švabach) – varianta latinky, používaná v německy hovořících zemích až do r. 1941
• helvetismus – švýcarská lexikální varianta v písemném jazyce
• hláskový posun (druhý/hornoněmecký hláskový posun) – hláskové změny germánských dialektů v 5. až 8. stol., které vedly k vytvoření horní němčiny
• horní němčina (Hochdeutsch) – 1) dnešní normovaná forma spisovného německého jazyka; 2) souhrn těch (jihoněmeckých a středoněmeckých) dialektů, které se v důsledku 2. hláskového posunu změnily, na rozdíl od dolní němčiny
• jižní němčina (Oberdeutsch) – souhrnný pojem pro hornoněmecké jazykové území v jižním Německu, Rakousku a německém Švýcarsku
• kurent – psaná forma fraktury
• nářeční kontinuum – plynulý přechod mezi nářečími dvou jazyků
• němčina – souhrnné označení západogermánského jazyka, vzniklého míšením a kompenzováním dialektů mezi Rýnem a Labem; v raném středověku ›lidový jazyk‹ (původní význam ›lid‹): jazyk lidu na rozdíl od latiny
• Německé Švýcarsko (Deutschschweiz) – území Švýcarské konfederace, kde žije německy hovořící většina
• ortografie – pravopis
• spisovný jazyk (Schriftsprache) – ve Švýcarsku běžné označení psaného německého jazyka
• švýcarská němčina (Schweizerdeutsch/Schwyzerdütsch) – souhrnné označení pro alemanské dialekty v německém Švýcarsku, mateřský jazyk německy hovořících Švýcarů
• stará saština (Altsächsisch) – nejstarší forma dolní němčiny
• střední němčina (Mitteldeutsch) – hornoněmecká dialektová skupina mezi jazykovým územím dolní a jižní němčiny

Jazykové území

• Mateřský nebo druhý jazyk přibližně 100 mil. lidí na celém světě
• Na nizozemštinu (horní franštinu), která také patří k německému dialektovému území, je třeba – přes nářeční kontinuum mezi německými a nizozemskými dialekty – kvůli rozdílnému historickému vývoji pohlížet izolovaně.

Evropa
(91,5 mil. rodilých mluvčích – druhý nejrozšířenější jazyk v Evropě)

• Spolková republika Německo (80 mil. mluvčích) – úřední jazyk
• Rakouská republika (7,9 mil. mluvčích) – národní úřední jazyk
• Švýcarská konfederace (4,3 mil. mluvčích) – úřední jazyk vedle francouzštiny, italštiny a rétorománštiny
• Lucemburské velkovévodství (270 tis. mluvčích) – úřední jazyk vedle lucemburštiny a francouzštiny
• Lichtenštejnské knížectví (31 tis. mluvčích)
• Belgické království (110 tis. mluvčích) – třetí jazyk země vedle nizozemštiny a francouzštiny, regionální úřední jazyk (pohraniční region Eupen-St. Vith)
• Italská republika (260 tis. mluvčích) – regionální úřední jazyk v Jižním Tyrolsku (provincie Bolzano), menší jazykové ostrovy ve vnitrozemí
• Francouzská republika (1,5 mil. mluvčích) – jazyk menšiny v Alsasku a Lotrinsku
• Dánské království (25 tis. mluvčích) – region Severní Šlesvicko
• Rumunsko (380 tis. mluvčích) – mj. jazykové ostrovy Banátských Švábů a Sedmihradských Sasů
• Maďarská republika (200 tis. mluvčích) – jazykové ostrovy, mj. Dunajských Švábů
• Polská republika (500 tis. mluvčích)
• Svaz nezávislých států (1,9 mil.) – jazyk německé menšiny v jižním Rusku (Povolží), Kazachstánu

Zámoří
(vystěhovalecké země)

• USA (200 tis. mluvčích) – zejména v Pensylvánii
• Kanada (560 tis. mluvčích)
• Brazílie (1,5 mil. mluvčích)
• Argentina (400 tis. mluvčích)
• Austrálie (135 tis. mluvčích)

Afrika

• Namibie (25 tis. mluvčích) – třetí jazyk země vedle angličtiny a afrikánštiny, národní jazyk, do r. 1989 regionální úřední jazyk
• Jižní Afrika (60 tis. mluvčích)

Vývoj jazyka

Vznik jazyka

• do 8. stol. germánské dialekty na území pozdější Východofranské říše
• 2. hláskový posun: vyčlenění (horní) němčiny z ostatních germánských jazyků a nářečí (souhláskové změny), jazyk Sasů (stará saština) se vyvíjí samostatně

Stará horní němčina (na severu stará saština)

• časové období 8. stol.–1050 (S: 800–1150): raný a vrcholný středověk
• klášterní kultura, vliv latiny jako oficiálního jazyka
• velké množství různých jazykových forem
• literární památky: aliterační básnictví, hrdinské eposy, křesťanská poezie (Merseburská pořekadla, Píseň o Hildebrandovi, Isidor, Ottfrid)
• Stará saština: ojedinělé jazykové památky (Heliand)

Střední horní němčina (na severu střední dolní němčina)

• časové období 1050–1350: pozdní středověk
• východní kolonizace slovanských území východně od Sály a Labe
• dvorská kultura, vliv francouzštiny
• okolo 1300 používání němčiny v listinách
• grafická forma: gotické písmo, nový grafémický systém
• během vlády Štaufů relativně jednotný mluvený komunikační jazyk mezi šlechtou, s nářečními elementy
• později regionální psané dialekty dvorských kanceláří
• meziregionální jazyk vrchní vrstvy versus nářečí spodních vrstev
• první historické dílo (světová kronika)
• Píseň o Nibelunzích, rytířské básnictví (Hartmann von Aue, Walter von der Vogelweide)
• střední dolní němčina: písemný jazyk s regionálními variantami, jazyk hanzy, vliv na skandinávské jazyky
• začátky právnické literatury (Saské zrcadlo)

Raná nová horní němčina (na severu dolní němčina)

• časové období 1350–1650: reformace a humanismus
• rozmanité písemné dialekty, vycházející z dvorských kanceláří, sjednocovací tendence v důsledku hospodářského a kulturního rozmachu
• okolo 1450 vynález knihtisku (Johannes Gutenberg)
• od 1522 – vychází Lutherův překlad bible, formování německého jazyka na základě durynských a hornosaských (míšeňských) dialektů
• od 15. stol. silné rozšíření slovníků
• 16. stol. (až konec 18. stol.) – latina přibývá stále více na významu
• písemný styk šlechty ve francouzštině
• dolní němčina – v 15. stol. silné potlačení, ve městech v přibývající míře již jen jazyk spodní vrstvy

Nová horní němčina (na severu dolní němčina)

• časové období od r. 1650: baroko, osvícenství, klasika, moderna
• baroko: vznik samostatné literatury, tendence normování psaného jazyka – gramatici (Schottelius, Gottsched), péče o jazyk (jazykové společnosti), nabubřelý sloh, ustanovení grafické formy
• osvícenství: psaní podstatných jmen velkými písmeny
• klasika: vrchol jazykového vývoje (Goethe, Schiller)
• moderna: normování (gramatika, pravopis), jazykový purismus
• dolní němčina – se zánikem hanzy po 17. stol. již žádné písemnictví hodné zmínky, ještě do 19. stol. hovorový jazyk v městech

Současná němčina

• 1898 – kodifikace pravidel výslovnosti (jevištní výslovnost)
• 1901 – rozhodnutí o reformě pravopisu
• 1941 – zrušení fraktury
• 1998–2007 nová pravopisná pravidla vstupují v platnost
• tendence: produktivní skládání slov, kratší délka vět, substantivizace, úbytek genitivu, analytické jazykové formy, vliv angličtiny

Němčina v Rakousku

• 7,9 mil. hovořících
• Rakousko leží v jihoněmecké jazykové oblasti; patří k bavorské dialektové skupině, nejzápadnější spolková země Vorarlbersko (315 tis. obyvatel) k alemanské
• zčásti rozdíly ve slovní zásobě, výslovnosti, ortografii a tvoření slov oproti zbytku německého jazykového území
• mluvený jazyk je nářečně zbarvený, plynulý přechod mezi spisovným jazykem a dialektem, hodně stylistických nuancí
• spisovná němčina je jazykem veřejného života, v každodenní komunikaci se používá hovorový jazyk a dialekt
• hodně regionálních variant, jednotný jazyk novin a správy
• slovíčka francouzského, slovanského, maďarského původu ve slovní zásobě

Němčina ve Švýcarsku

• 4,3 mil. hovořících (60 % obyvatelstva)
• každodenním jazykem německých Švýcarů je nářečí (Schwyzerdütsch) – nejedná se o jednotný jazyk, množství regionálních alemanských subdialektů (do určité míry konzervace střední horní němčiny ze 13. stol.)
• faktická diglosie: koexistence písemné němčiny, která se používá pouze při oficiálních příležitostech, a nářečí – komunikačního jazyka, kterým hovoří všechny sociální vrstvy
• vliv románských jazyků, zejména francouzštiny: slovní zásoba, výslovnost
• ortografie: ›ß‹ je od r. 1938 nahrazováno ›ss‹; slova francouzského původu se píší často v původní podobě
• rozdíly oproti zbývajícímu německému jazykovému území zejména v tvoření slov a výslovnosti

Autor: Radim Sochorek