Čeština – základní fakta o jazyce

Obsah

Pojmy a označení

  • československý jazyk – ve skutečnosti buď čeština nebo slovenština; 1920–1938 politický konstrukt oficiálního jazyka Československa (1921: 50 % českých, 23 % německých, 15 % slovenských obyvatel)
  • diakritické znaky – rozlišovací značky v písmu, značí zpravidla jinou výslovnost. V češtině jsou to čárky, háčky, kroužek.
  • dialekt – nářečí
  • hlaholice – písmo staroslověnských textů na českém území, Konstantin (827–869) je vytvořil na bázi řecké abecedy
  • hovorová čeština – spisovný jazyk se zjednodušenými rysy, používá se při běžné mluvené komunikaci
  • interdialekt – jazykový útvar, používaný na území několika dialektů při vzájemné ústní komunikaci
  • kodifikace – stanovení jazykové normy
  • mediální diglosie – dvojjazyčnost ve sdělovacích prostředcích
  • nářeční kontinuum – plynulý přechod mezi nářečími dvou jazyků
  • obecná čeština – interdialektální mluvená forma češtiny v celých Čechách a na moravsko-českém pomezí při neformální komunikaci
  • ortografie – pravopis
  • slovenština – 1) národní jazyk Slováků; 2) poprvé koncem 18. stol. použitý pojem pro spisovný slovanský jazyk v Horních Uhrách na rozdíl od maďarštiny a latiny
  • spisovná čeština – používá se při písemné a oficiální mluvené komunikaci; založena na středočeském nářečí
  • staroslověnština – první spisovný slovanský jazyk, církevní a literární jazyk jihomakedonského původu
  • syntetická stavba – mluvnické funkce slov jsou vyjádřeny koncovkami (opakem je analytická stavba)

Základní charakteristika

  • západoslovanský jazyk
  • přízvuk na první slabice
  • psaní latinkou s diakritickými znaky
  • vysoký podíl souhlásek ve slovech
  • syntetická stavba, multifunkční koncovky
  • jazyková zvláštnost: alveolární znělý afrikovaný vibrant ›ř‹
  • nářečí: česká – středočeské, jihozápadní a severovýchodní, moravská – hanácké, slovácké, lašské

Jazykové území

  • Mateřský jazyk přibližně 10–12 mil. lidí v České republice a v zahraničí
  • Čeština je úředním jazykem České republiky. Pod vlivem husitství nějakou dobu mezinárodní spisovný literární jazyk (Polsko, Uhry).
  • Úřední jazyk Československa vedle slovenštiny (1918–1938, 1945–1993).
  • Češtinu je dnes možné použít v definované míře při komunikaci i se slovenskými úřady. Díky jazykové blízkosti obou jazyků velká vzájemná srozumitelnost, po r. 1993 však klesá.

Evropa

  • Česká republika (9,5 mil. mluv.) – úřední jazyk, v Čechách, na Moravě a v jižní části Slezska
  • Slovensko (50–70 tis. mluv.) – převážně česko-slovenské rodiny z dob federace
  • Polsko, Chorvatsko, Rakousko, Ukrajina, Německo, Švýcarsko, Francie atd. (migrační vlny z dob Rakouska, po r. 1948 a 1968)

Zámoří

  • Severní Amerika (500–600 tis. mluvčích) – české menšiny v Texasu, Nebrasce, Iowě, Chicagu, Torontu
  • Jižní Amerika
  • Austrálie

Vývoj jazyka

Vznik jazyka (9.–11. stol.)

  • 6. stol. – stěhování slovanských kmenů na dnešní území
  • 864–867 – misie Konstantina a Metoděje na Velké Moravě: lidu srozumitelný literárně-církevní jazyk staroslověnština – kázání, literatura náboženská (překlad Bible), právnická
  • 10. stol. – první písemné doklady češtiny: glosy v latinských rukopisech, český vliv na staroslověnské texty (Kyjevské listy); konec staroslověnštiny jako liturgického jazyka; latina (spisovný jazyk do zač. 19. stol.): ›Chronica Boemorum‹, legendy; Praha se stává polit., hospod. a kultur. střediskem;
  • 11. stol. – nejstarší souvislejší texty v češtině, ještě žádné samostatné literární památky

Stará čeština (12.–15. stol.)

  • od 13. stol. – vývoj spisovné češtiny ze středočeského nářečí (Praha), první literární památky v češtině
  • 14.–15. stol. – klasické literární období: kroniky (Dalimilova kronika), rytířská epika (Alexandreis), legendy , satiry, právní texty, filozofické spisy (Jan Štítný)
  • 15. stol. – husitská literatura (kázání, traktáty: Jan Hus, Petr Chelčický)
  • 1406 – Jan Hus: Orthographia Bohemica – zavedení diakritických znamének, zjednodušení gramatiky
  • 1468 – první česká tištěná kniha

Střední čeština (16.–18. stol.)

  • Humanismus – čeština rovnoprávným jazykem vědy, práva, dějepisectví, silnější orientace na latinu
  • 16.–17. – vrchol spisovného jazyka, zlaté období, rozvoj naučné literatury, kroniky (Hájek z Libočan)
  • 1579/1613 – Bible kralická, dílo Jednoty bratrské
  • 1603 – první systematická gramatika češtiny (Slovák Vavřinec Benedikti)
  • od 1620 – porážka českých stavů na Bílé Hoře – v následku úpadek českého jazyka, jazykem učenců němčina a latina, katolická literatura v latině
  • čeština Bible kralické v exilové literatuře (Komenský), lidová slovesnost, barokní poezie

Nová čeština (od 19. stol.)

  • Dobové pozadí: mnohonárodnostní habsburská rakouská monarchie s němčinou jako úředním jazykem
  • konec 18. stol. – osvícenství Josefa II., píše se opět česky, spisovný jazyk na základě normy 16. stol.
  • 19. stol. – »národní obrození« – národní jazyk ve všech oblastech, publicistika, literatura, překlady; zájem o jiné slovanské jazyky; přejatá slova z němčiny se nahrazují nově vytvořenými slovy
  • 1809 – Podrobná mluvnice jazyka českého – první moderní gramatika češtiny (Dobrovský – zakladatel bohemistiky)
  • 1835–1839 – Česko-německý slovník (Jungmann): slovníková kodifikace, obohacení slovní zásoby
  • 1848 – čeština vyučovacím jazykem na českých gymnáziích
  • 1858–1874 – vychází Riegrův slovník naučný, první česká encyklopedie
  • 1880 – Stremayrova nařízení: v českých zemích monarchie rovné postavení německého a českého jazyka při komunikaci s úřady
  • konec 19. stol. – kodifikace gramatiky (Gebauer)

Čeština 20. stol., současná čeština

  • 1888–1909 – Ottův slovník naučný, největší česká encyklopedie
  • 1918 – rozpad Rakousko-Uherska, založení Československa (jazyky obyvatel: čeština, němčina, slovenština, maďarština, rusínština, ruština, ukrajinština, polština)
  • 1920 – uzákonění »československého jazyka« jako oficiálního jazyka
  • 1926 – založení Pražského lingvistického kroužku
  • 1939–1945 – zavření českých vysokých škol
  • po 1945 – mizí bezprostřední vliv němčiny, roste vliv ruštiny
  • 1993 – rozdělení Československa, konec mediální diglosie (čeština + slovenština)
  • 1994 – pravopisná reforma
  • Současný stav a tendence: ústup nářečí ve prospěch interdialektu, zejm. pod vlivem médií; Morava: obecná čeština se nepoužívá, mluvený každodenní jazyk převážně hovorová čeština, v Čechách prakticky jen obecná čeština; anglicismy

Slovenština

  • Češtině velmi blízký západoslovanský jazyk na území Slovenské republiky (5 mil. mluv.), zahraniční komunity v Severní Americe, Maďarsku, Rumunsku, bývalé Jugoslávii, …
  • nářeční kontinuum k češtině: státní hranice = jazyková hranice
  • odlišné historické pozadí vývoje než čeština: území dnešního Slovenska od 11. stol. do r. 1918 pod uherským vlivem
  • 14. stol. – první glosy a slovakismy v lokálních českých textech
  • 15.–19. stol. – čeština jako spisovný jazyk na Slovensku (vliv husitství a reformace)
  • 16.–17. stol. – slovakizace spisovného jazyka (centrum úsilí Trnava)
  • 1790 – neúspěšná první kodifikace slovenštiny (Anton Bernolák)
  • 1836 – zavedení maďarštiny místo latiny jako úředního jazyka Uher, cílem jednojazyčný maďarský stát
  • od pol. 19. stol. – vývoj spisovného slovenského jazyka založeného na obecném středoslovenském nářečí (Ľudovít Štúr)
  • 1844 – první publikace ve spisovné slovenštině
  • 1846 – gramatika spisovné slovenštiny
  • 1863 – založení Matice slovenské (sídlo v Martině) pro podporu jazyka
  • po r. 1918 – slovenská větev »československého jazyka«, silný vliv češtiny na slovní zásobu
  • 1931 – první kodifikace pravopisu
  • 1940 – slovenská pravidla pravopisu, oddalování od češtiny
  • 1945–1989 – vliv ruštiny
  • 1968 – úplné zrovnoprávnění slovenštiny s češtinou
  • od 1993 – vliv češtiny i po rozdělení silnější než opačným směrem
  • 1995 – slovenština vyhlášena státním jazykem Slovenské republiky
  • 1997 – pravopisné změny