Titulkování filmů ve Švýcarsku

Když se »překládají« filmy

Luzernský Cinetyp je pionýrem titulkování.

Traduttore – traditore: Každý překladatel je zrádcem originálu. Traduzione – tradizione: překlad je ale také tradicí, dědictvím. To platí i pro dnes nejpopulárnější uměleckou formu – film, a pro jeho zprostředkování jiným jazykovým oblastem. Zatímco dabování má ve Švýcarsku ani ne z kulturních jako spíše z ekonomických důvodů těžkou pozici, zapustilo zde titulkování filmů jako forma překladu v posledních desetiletích pevné kořeny. Michel Bodmer se porozhlédl po titulkovací firmě Cinetyp v Luzernu.

Luzernský Cinetyp je opravdovým pionýrským podnikem. Byl založen v roce 1937 filmovými distributory Hermannem a Jeanem Weberem jako první původní švýcarská titulkovací firma. V roce 1968 převzal Cinetyp Georg Egger. V průběhu desetiletí docházelo v cihlové vile, chráněné stromy, k postupné modernizaci technického zařízení, a tím i způsobu titulkování – převážně díky vlastnímu vývoji.

Leptání titulků na základě štočků ustoupilo v roce 1993 dražší, ale bezpečnější laserové technologii, kterou poháněla dopředu vzmáhající se konkurence (Titra, LTC). Firma zaměstnávala v roce 1968 ještě 42 stálých zaměstnanců a vyráběla 8 až 10 kopií týdně; dnes vyrobí stálý dvanáctičlenný personál 25–30 kopií za týden.

Tři překladatelky, které jsou zaměstnané v trvalém pracovním poměru a pracují za měsíční plat, doplňují podle potřeby spolupracovnice na volné noze – když se například musí rychle otitulkovat nezvykle hodně filmů na festivaly. Není náhodou, že titulkování provádí téměř bez výjimky ženy. Georg Egger to připisuje částečně té okolnosti, že neexistují žádné možnosti kariérového postupu, což muže odrazuje; překladatelskému a tlumočnickému povolání dominují všeobecně ženy.

Překlad v akordu

Pro překlad a spotting (stanovení míst, na kterých se titulky mají zobrazit) je na každý film k dispozici zpravidla celkově pět dní. Spotting se provádí na jakémsi střihovém stole, u kterého souběžně k 35mm kopii filmu běží papírový pás, na který se tužkou zaznamenává časové umístění titulků. Tato poněkud drsná a zdlouhavá metoda má být v blízké budoucnosti nahrazena počítačem a myší, což slibuje růst efektivity. Titulek zpravidla nemá více než 40 úhozů na řádek; jednořádkový titulek se objeví na plátně asi na tři sekundy, dvouřádkový asi na pět sekund. Ve Švýcarsku se u filmů ve třetím jazyce z úsporných důvodů obvykle titulkuje každá kopie německy a francouzsky, takže dvouřádkové, ale dvojjazyčné titulky se objeví jen tak dlouho jako jednořádkový titulek.

Titulek zpravidla nemá více než 40 úhozů na řádek; jednořádkový titulek se objeví na plátně asi na tři sekundy, dvouřádkový asi na pět sekund.

Z důvodů psychologie vnímání by titulek neměl přesahovat do další scény; střih sugeruje, že se změnil i titulek a přiměje oko, aby začalo číst od začátku. Pokud by se ale pracovnice Cinetypu měly důsledně vyvarovat titulků, které přesahují do dalších scén, musely by překlad krátit ještě více než obvykle. U rychlých střihových sekvencí, jaké jsou běžné v dnešních filmech, by to mělo za následek téměř úplné vypuštění dialogu. Nejde to tedy bez kompromisů. Dva zásadně odlišné pracovní kroky překlad a spotting probíhají souběžně; průběžně se překládá a okamžitě se provádí časování.

To je sice kvantitativně efektivní, ztěžuje se tím ale přehled nad dialogem jako celkem, jeho stylem a rázem, zpětnými jazykovými souvislostmi atd. Pracovní doba je však i tak dost krátká, kdyby nebyla navíc zkracována i termínovými problémy. Každá překladatelka je sama odpovědná za své vlastní titulkování. Sice si kolegyně podle možností navzájem vyměňují soupisy titulků k pročtení, aby se našlo více chyb; systematická redakce nebo lektorát překladu další osobou, jak je to obvyklé v televizi nebo u literatury, by ale byl příliš nákladný.

Tlak na náklady

Švýcarští distributoři filmů chtějí držet ceny co nejníže. V současnosti stojí prvotní zhotovení titulků nejméně 5000 švýcarských franků a každá další kopie okolo 2000 franků; na malém švýcarském trhu se proto hlavně ve venkovských kinech a na odpoledních představeních stále častěji používají levnější dabované kopie z Německa. Existuje ovšem několik angažovaných distributorů, kteří sami kontrolují titulky svých filmů, pokud jim to dovolí čas. Simulace titulkování, to znamená provizorní vložení titulků před konečným vypálením, při kterém se dají najít a opravit poslední chyby (přesah do dalších scén ad.), není u Cinetypu přes použití laserové techniky (ještě) možné. To si může dovolit jen televize, respektive mnohem dražší francouzská konkurence, která dostává státní dotace a příspěvky ze strany producentů.

Každá pracovnice sestavující titulky musí překládat z angličtiny, francouzštiny, jakož i třetího jazyka a nemůže se ani specializovat na žánry.

Egger brání svou firmu a své pracovnice ale nejen proti zhýčkaným kolegům ve Francii; právem spílá šlendriánským laciným konkurentům, kteří si dovolí titulkovat filmy jen na základě dialogové listiny, bez ohledu na obraz, což vede ke zvlášť křiklavým smyslovým chybám. Každá pracovnice sestavující titulky musí překládat z angličtiny, francouzštiny, jakož i třetího jazyka a nemůže se ani specializovat na žánry; kdo je volný, přebírá příští film, ať už je to Disneyho animovaná komedie »Aladdin« nebo dvojjazyčné zfilmování divadelního představení jako »Tectonic Plates« od Petera Mettlera.

Rozdílná kvalita práce

Exotičtější jazyky se titulkují na základě dialogové listiny přeložené do anglického jazyka, u které nelze ověřit, zda je správná. Francouzské titulky se vyrábějí jako druhý překlad na základě německých titulků, bez zohlednění obrazu; přes kontrolu textu původní pracovnicí, která titulky překládala, se nedá zabránit chybám. Vzhledem k těmto pracovním podmínkám se nemůžeme divit, že práce Cinetypu dopadá velmi odlišně; firma také dostává pravidelně dopisy od rozhořčených návštěvníků kina, kteří tvrdí, že by to udělali lépe.

Ve Švýcarsku se u filmů ve třetím jazyce z úsporných důvodů obvykle titulkuje každá kopie německy a francouzsky. (…) Francouzské titulky se vyrábějí jako druhý překlad na základě německých titulků, bez zohlednění obrazu.

Nevraživě vypráví Georg Egger o filmové kritičce, která si sama titulkování vyzkoušela. Přesto, že se nakonec lopotila dvakrát tak dlouho, než obvykle Eggerovy pracovnice, překypoval výsledek chybami. Příslušná novinářka se pak prý pokořeně zkroušeně stáhla. Ať už tomu bylo jakkoliv, její původní nespokojenost je zcela pochopitelná.

Jakkoliv se kalkuluje s minimálními náklady, Cinetyp není zlatý důl a Georg Egger považuje titulkování spíše za hobby, které provozuje vedle své hlavní činnosti jako provozovatel kina. Zůstává ovšem vehementním obhájcem této formy překladu oproti dabování. Dá se očekávat, že titulkování originálních verzí zůstane přes generační výměnu švýcarského publika zachováno. Dokud se ale nezmění rámcové ekonomické podmínky, nelze po Cinetypu a jeho překladatelkách očekávat žádné výrazné zvýšení kvality.

Ohlédnutí a výhled 2000

Razantní vývoj techniky v uplynulých letech se odrazil také v činnosti titulkovacích společností; při spottingu se v současnosti používají počítače, díky kterým se zvýšila efektivita práce. Laserová technika, s jejíž pomocí se v počítači vytvořené titulky vypálí přímo do filmové kopie, je dnes již také běžným standardem. V současnosti se ve Švýcarsku zabývají titulkováním filmů dvě firmy; vedle výše popsaného Cinetypu v Luzernu je to ženevská Titra.

Co se nezměnilo a v dohledné době patrně ani nezmění, je náročná a nevděčná, avšak nenahraditelná práce lidských překladatelů.

Ekonomický tlak i vlivem televize vypěstované pohodlí publika mají v současnosti v kinech Švýcarska, tradiční vícejazyčné země, kde se prolínají kultury, za následek ústup titulkování ve prospěch dabingu.

Avšak nejen rostoucí trend k používání titulků v sousedních státech Německu a Francii, ale i nadcházející digitalizace kin, která umožní promítnutí téže kopie filmu s volitelným zvukem nebo titulky ukazují, že tato forma »překladu« filmů má rozhodně jistou budoucnost.

Co se nezměnilo a v dohledné době patrně ani nezmění, je náročná a nevděčná, avšak nenahraditelná práce lidských překladatelů.